Průvodkyně zájezdu – průvodcovské příběhy z pravěku - Paříž

Dnes se spousta příběhů, jaké jsme zažívali my průvodcové krátce po sametové revoluci, snad už ani nemůže stát. Byla to jakási „doba pravěká“, kdy nebyl internet, žádný strýček google či google maps, dokonce nezřídka žádné maps, ani jen papírové, žádné smartphony, dokonce ani tlačítkové mobily, a často ani pevné linky, kromě černých Olympia průvodcovských knížeček s pidi mapkami, žádné jiné materiály. Pokud jste neměli jako já relativně blízko univerzitní knihovnu, kde jste proseděli hodiny a hodiny zapisováním poznámek do sešitků, pro každou krajinu jiného (zapomeňte na tablet a notebooky, s velkým počítači do kanceláří s txt editorem se pouze začínalo, Windows ještě ani nebyl počat). Někdo by řekl „těžké časy“, ale všechny časy mají své kouzlo… A ve všech časech se můžete nasmát do libosti, ačkoli ta libost měla někdy nahořklý nádech…

Začněme třeba Paříží, co vy na to?

Hotel F1 kdesi na periferii Paříže, vzdálený od centra minimálně 20 km. Je už 15 minut po čase stanoveném na odchod z hotelu směrem právě do centra, máme v programu prohlídku města. Čím pozdější odchod, tím víc času stráveného v neuvěřitelných zácpách a dopravním chaosu. Chybí jedna klientka, zrovna jediná ze zájezdu, která trochu mluví francouzsky. Nikdo neví, kde by se mohla zdržet, viděna ostatníma nebyla. Ptám se jejích spolunocležnic, zda o ní nic neví. Neví. Prý ještě spala, když ony odcházely na snídani a do pokoje se už nevracely.  Vydám se na recepci a požádám o hovor do jejich pokoje. Zvoním. Nic. Zvoním. Nic. A nic. Vrátím se do autobusu. Možná se „zasekla“ na toaletě, v F1 jsou na chodbách, tam nemohu bušit na dveře, zda se za některýma z nich nenachází, aby někoho náhodou neklepla uprostřed velkého alchymistického díla pepka. Za 10 minut přichází dáma „Wanted“. Je jakási zkroušená.

Já: „Stalo se vám něco? Jste v pořádku?“

Klientka: „Nemohla jsem ven z pokoje. Odvážila jsem se, až když jsem viděla, jak je pozdě. V pokoji byly jenom jedny dveře a na nich cedulka Nerušit.“

Řidič spolkl cigaretu. Fakt, že jo. S malým koncem žvára je nebezpečné řehtat se jako kůň.

++++++++++

Toto je již novější příběh, nikoli z turistického paleolitu, nýbrž spíš neolitu. Poslední zastávka před Paříží, po únavné noci, ještě stále v asi jedné z posledních Karos bez klimatizace a toalety, s klobásami, salámy, řízky, paprikami, chleby s paštikou a s pivem nad hlavou i pod nohama. Nikoli těma mýma.

5 minut před nástupem do autobusu tak na 45 let vyhlížející klient: „Paní průvodkyně, kde si mohu zaměnit peníze?“.

Já: „Pojďte se mnou, směnárna je za rohem za toaletami, tam si můžete vyměnit koruny za eura.“

Klient: „Já ale eura už mám od bráchy. Potřebuji je směnit za franky.“

Já: „Ale ve Francii už používají pouze eura.“

Klient: „Aha. Ještě jednu otázku: Jak se teď z Francie dostaneme do Paříže?“

Domnívali byste se stejně jako já, že vtipkuje? Nevtipkoval.

++++++++++

Tato drobná epizoda působí jako vtip, ale nebyl, a stál nás minimálně hodinu kroužení autobusem v centru Paříže. 

Prohlídnu si bus zevnitř, zdá se, že po večeru v Molin Rouge nikdo nechybí. Obvykle autobus celý projdu a ovečky si spočítám, ale je už velice pozdě, klienti znavení a chtějí co nejdřív do postele. Pro jistotu se však ještě tři krát zeptám do mikrofonu, zda někomu v úplně obsazeném autobusu nechybí soused na sedadle. Všuchni unisono 3x zvolají "Nechybí!", řidič nastartuje a jdeme. Za chviličku křičí zezadu paní: „Můj manžel není tady!“.  Řidič prudce zabrzdí, ještěže v noci není ani v pařížských ulicích tak velký provoz.

Já: „Vždyť jsem se opakovaně ptala, zda někomu nechybí soused na sedadle.“

Klientka: „Mně nechybí, ale není tady.“

Na mou duši, na psí uši, na cestách se stávají i mnohem „horší“ věci!

++++++++++

Například, ze zcela nové doby mobilních telefonů a jiných elektronických vymožeností. Opět Paříž. Jsou dvě hodiny v noci. Probudí mě zvonění. Volá mi klient, všichni mají již od začátku zájezdu uložené moje číslo. Telefonuje z WC, kde strávil s mobilem v ruce téměř hodinu, aby nerušil manželku. Prý neumí francouzsky a došel mu toaletní papír.

++++++++++

Půlnoc, zrovna „čas duchů“, telefonát. Opět již doba mobilová, bydlíme tentokrát blíž k centru. Bušení na dveře. Rozhořčená klientka, která se krátce po příchodu dožadovala v přeplněném hotelu výměny pokoje kvůli výhledu na „špatnou stranu“ města, si stěžuje, že host z vedlejšího pokoje ruší její spánek elektronickým smogem. Vezmu si župan, sejdu s ní na recepci. Milý a usměvavý Jean ji vysvětlí, že ji bohužel nemá kam přesunout, usadí ji do křesla na recepci, požádá o strpení, než dorazí jejich specialista, „ghostbuster“ orientovaný na eliminaci elektronického smogu. Po pár minutách se dostaví důstojný pán v černém, s bílou bradkou i delšími vlasy. V ruce svírá různé podivné nástroje sestrojené z měděných drátů a bůhví z čeho ještě. Konejšivě se usměje na očividně velice nespokojenou paní a zmizí směrem k jejímu pokoji. Za půlhodinu se vrátí s uklidňující správou, že elektrosmog je odstraněn, a pokud by paní znovu rušil, ať se na něj znovu obrátí. Už neobrátila. Na druhý den ráno se mi na konci své noční služby recepční svěřuje, že šlo o jejich údržbáře, který rovněž bydlí v hotelu v služebním bytě.

Na nápad s „ghostbuster“ bych ani já, s mou bujnou fantazií, teda nepřišla!

Pro dnešek stačí, příště zase o něčem jiném.

Vaše věrná průvodkyně zájezdů Judita s 40 letou průvodcovskou praxí.

Přihláška